#DRŽ MI NEBO SE NEUDRŽÍM

Můj přirozený úsměv. Kdo vypadá děsivěji, no?

Příští týden to budou tři měsíce, co jsme v karanténě a pracujeme pouze z domova. Za tu dobu, pokud nepočítám prodavače a prodavačky v obchodě, nemluvili s živým člověkem.

Chápu, že u některých jedinců, může karanténa způsobovat přetlak, ale já jsem od přírody klidný člověk, který se vytočí jen pětkrát za den.

Přiznávám, poslední měsíce jsem se párkrát dostala do situace, kde by mohly téct nervy, ale jelikož jsem každý den praktikovala dýchání a otužování zahradní hadicí, hned tak něco mě nevytočilo. Pak jsem si ale přivodila zánět močových cest a konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Jo, kdybych byla zchlazená, tak by se to nestalo.

Když nám došlo několik životně důležitých potravin, rozhodla jsem se si pro pivo dojít do Tesca Express na rohu ulice. Jelikož měli Stellu v akci, musel jít Meba se mnou, protože tři krabice po dvanácti plechovkách bych neunesla. Postavili jsme se do fronty, kde byly páskami vyznačené dvoumetrové rozestupy a když na nás konečně přišla řada, ten milý pán sekuriťák nám oznámil, že do krámu může jen jeden. Odstoupila jsem tedy od Meby na dva metry a snažili jsme se vetřít do krámu každý zvlášť. Tento nápad se pánovi sekuriťákovi nezamlouval a prej, že jeden z nás počká venku.

Mírně zvednutým hlasem jsem se ho zeptala, jestli mě teda hodlá nechat v téhle situaci o hladu a nenechá mi koupit životně důležité potraviny. Přeměřil si mě pohledem a ujištěn, že když budu následující dva týdny o hladu, stejně neumřu na podvýživu, se rozhodl mě do krámu nepustit.

V zemi Harryho Pottera je důležité znát pouze dvě zaklínadla - complaint a police. Já zvolila to druhé. Až po vytáhnutí telefonu a předstírání, že už teda jako volám, se sekuriťák zalekl a svolil, že mohu teda přece jenom dovnitř. Chudák Meba, kdyby byl býval měl roušku, tak si jí přetáhne i přes oči. To ale ještě netušil, že za pět vteřin budeme z krámu zase venku, protože Stellu v akci už neměli, a plnou cenu by platil jen Angličan, který si myslí, že Stella je vrcholem kvality.

Meba se mnou odmítl jít do večerky pro víno, a tak zatímco já zamířila do další fronty, on se vydal domů.

O půl hodinu později jsem v ruce svírala flašku bílého, dobře dvě. Když jsme si se spokojeným výrazem ve tváři nesla ty tři flašky nesla domů, překvapil mě před barákem poslíček na skútru, který si snažil zkrátit cestu a zároveň se vyhnout semafóru, a tak objížděl blok po chodníku. Už v minulosti jsme měli konflikty, že nás nebo psy takovéhle jelito přisrazilo. Původně jsem měla v plánu mu jen zatarasit cestu a napomenout ho, že po chodníku se nejezdí, ale když do mě najel a já se lekla tak, že mně jedna z láhví upadla a roztřískla se, začala mi trochu tepat žíla na čele. Kopem, který jsem se naučila na mé první a poslední hodině kickboxu, jsem vykopla a zasáhla motorku do úložného prostoru. To frajera trošku vyvedlo z rovnováhy a ztratil balanc. Odložila jsem zbylé dvě flašky do bezpečí květináčů, které mám u dveří, zaťala ruce v pěst a připravila se k akci.

Zábavu mi překazil až Meba, který vykoukl z okna a jal se mě zachraňovat. Bohužel s dvoumetrovým černochem za zády se se mnou obvykle nikdo prát nechce. Týpek ujel a já místo pořádné rvačky, musela jít zametat sklo. Myšlenka na pomstu mě neopustila a protože toho mám hodně na práci, připravila jsem si na terasu kýbl s octovou vodou a trpělivě čekala až uslyším zvuk motorky. Třetí den se poštěstilo. Zvedla jsem kýbl, a když projížděl vylila jsem to na něj. Jesli to byl ten samý netuším, ale ať to byl kdokoliv, nemá mi jezdit pod okny. Prostě jak říkám, od přírody klidný člověk.