#A KDY BUDE MIMINKO?

Prý nám tikají biologické hodiny, třicítka už ne na krku, ale dávno sedí za krkem a údajně je čas na potomstvo. Já bych si teda radši koupila třetího psa, ale to mnozí nepovažují jako plnohodnotné vnouče. Nevím proč.

Po dlouholetém nátlaku jsme se s Mebou rozhodli zhodnotit naše šance na milé dítko.

U mě by problém nebyl. My se ségrou jsme byly hodné a tiché děti. Zejména teda já. Ségra už byla horší kalibr, ale protože byla mladší a roztomilejší, tak jí prošlo kde co. Nešplouchaly jsme vodu z bazénu, nekřičely jsme a nepovykovaly, nedělaly jsme průsery a nemalovaly po zdech.

Naším nejhorším prohřeškem byla zničená žlutá teplákovka, kterou máma toho dne koupila ségře v kladenské tržnici.

Podle mě to byl jednoznačně mámin průšvih, a i po pětadvaceti letech odmítám převzít za tento čin zodpovědnost. Koho by napadlo, navlíct dítě do nové teplákovky, když jde lítat kolem paneláku? No, naši mámu jo, ale kdo dostal zprdung, když sousedovic kluk našel u popelnic černou barvu a rozhodl se se ségřiným souhlasem outfit vylepšit na designový kousek? Já!

Výprask by byl fajn a považovala bych ho za pokrokové řešení problému. Bohužel, moji rodiče už v devadesátkách byli o dost pokrokovější, a tak místo trestů tělesných nám dávali kázání protkané hesly jako Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě nebo mé úplně nejoblíbenější – Ty jsi starší a rozumnější. Takže nejenže jsem se nesměla dívat na večerníček, ale ještě jsem k večeři dostala brambory na loupačku se sklenicí mléka, které jsem MUSELA vypít! Dnešní ezobioveganmatky si při té představě rvou vlasy, ale tehdy se věřilo, že mléko je dobré na kosti, špenát má hodně železa, a že po pivu rostou prsa. Normálně mě nikdo nikdy do jídla nenutil, a zatímco ostatní děti dostávaly pochvalu za krásně snědený talíř, já, poté, co jsem ho snědla i s příborem, jsem musela obíhat sídliště, abych prý nevypadala jak pučmeloun. Vždyť víš, že projdeš kolem buřtu a přibereš pět kilo. Nepomohly sliby, že kolem buřtů chodit teda nebudu.

Pomalovaná teplákovka byl náš první a zároveň poslední průšvih. Teda, ještě tady byl ten drobný problém s rozsedlou klecí. To, když jsem se ségru snažila nohama vystřelit na Mars a ona při přistání dopadla prdelí na morčecí příbytek. Bohužel, tenkrát byl chudák Jerry zrovna doma.

Ani naše rvačky netrvaly příliš dlouho, protože ségra vždycky vyplivla z pusy žvejkačku a já si myslela, že jsem jí vyrazila zub a podplácela jí sladkostma, jen aby to neřekla našim. Zub jsem jí nikdy nevyrazila.

Jak jste jistě pochopili, já byla takřka ukázkové dítě a jistě zplodím ukázkového potomka, který nebude vyluzovat žádné nepříjemné zvuky a od narození bude chodit na nočník, který po potřebě vynese a vymyje. Ovšem s kým ho budu mít, toť otázka. Meba je totiž v tomto směru nepoužitelnej materiál.

Když pominu takovou drobnost, jako že si v kuchyni, poté, co došel plyn, rozdělal ohýnek, protože to tak viděl dělat Etiopanky při přípravě oběda. Možná by to nevadilo někde v chýši v Africe, ale Meba si udělal fatru ve dva plus jedna v Londýně před koženou sedačkou.

Jako malý hubený africký dítě se bránil šikaně tak, že ořezal obyčejnou tužku do ostré špičky, počkal až si útočník bude chtít sednout a tužku mu podržel pod zadkem. Skončilo to třemi stehy a podmínečným vyloučením za školky!

A zatímco ostatní chlapečci si hráli s autíčkama a legem, Meba s bráchou se štípali do uší kombinačkama a pálili horkýma lžičkama. Bohužel, Mebův brácha byl rychlejší a utekl do patra. Než ho Meba dohnal, lžička byla studená. A tak počkal, až brácha půjde na záchod a nebude moct utéct, nahřál lžičku až se rozpálila do růžova, vyběhnul do koupelny, a zatímco brácha vykonával potřebu, vytetoval mu lžičku na stehno. Vypálenou lžičku tam má brácha do dnes.

Podtrženo, sečteno, v rámci zachování zdravého rozumu a vzhledem k neperspektivnímu biologickému potenciálu mého partnera, to vidím na třetího psa.