#ŽIVOT S HYPOCHONDREM

Život s hypochondrem má několik pravidel. Za léta společného soužití jsem se naučila, jak k hypochondrovi přistupovat, aby průběh domnělé nemoci byl zkrácen na minimální možnou dobu. Důležité je nezlehčovat situaci, podporovat, litovat a drbat na bříšku.

Když jsem se konečně naučila všechny pravidla a přežili jsme cukrovku, několik rakovin, vysoký krevní tlak, atopický ekzém, únavový syndrom, nespočet chřipek, malárii a pár zlomenin, objeví se koronavirus.

Mebův kolega sedící u stolu vedle něj měl koronavir. Vlastně kolega kolegy měl koronavir. Ne, kolega kolegy má známého v druhém křídle budovy, který zná někoho s pozitivním testem. Zdravým ženským rozumem bych řekla, že někdo na recepci utrousil, že byl před dvěma lety lyžovat v Itálii a do horních pater budovy se tichou poštou doneslo, že minimálně půlka firmy je nakažená a druhá půlka již zřejmě pošla. Ve firmě zastoupené převážně mužským pohlavím tato informace způsobila poplach, a než by člověk stihl říct covid devatenáct, mrakodrap byl během tří minut vyklizený a zaměstnanci odesláni do svých home office ještě dřív, než nastalo nějaké oficiální nařízení.

Samozřejmě můj hypochondr byl vyděšený, ale není nic, co by nezachránilo pár sedmiček vína. Celý večer jsem mu prolívala játra, a tak si ani nevzpomněl, že by mohl mít nějaké příznaky.

Zlo přišlo až druhý den, kdy se vydal na fotbalový trénink a vrátil se s vyvrknutým kotníkem, který začal otékat a měnit barvy, takže místo toho, aby byl součástí pouhé pandemie, měl dle jeho slov minimálně na čtyřikrát přeražený kotník a zpřetrhané vazy. Viděl to na dvě operace a tucet šroubů. Já to viděla na pytlík mraženého hrášku, který jsem mu taky na kotník flákla, přikryla ho dekou a podala mu moderní léčebný instrument - ovladač.

Problém nastal s přesouváním. Vzhledem k tomu, že máme téměř každý pokoj v jiném patře, vyjít nahoru do koupelny byl celkem oříšek a Meba musel použít techniku šimpanz - rukama napřed. Nohu tahal za sebou.

Pohyb po všech čtyřech mu nedělal dobře na záda, a tak ve snaze předejít skolióze páteře, strávil první den v home office velmi produktivně - sháněním berlí. Kdo by řekl, že v dnešní době bude jednodušší sehnat roušku než berle. Na středisku jsme se dozvěděli, že teoreticky by berle mohly být k zapůjčení, ale musíme se zapsat na seznam a dají nám vědět až se nějaké uvolní. Za dva či tři týdny. Balení roušek jsme sehnali za pár minut, berle až v podvečer na objednávku.

Kdybych zatoužila být byznysmenkou, myslím, že jsem objevila díru na trhu - půjčování berlí.

Ale jak jsem zmiňovala na začátku, žádná nemoc se nesmí brát na lehkou váhu, a tak jsem pomocí strýčka Googla zjistila, že na podvrknutý kotník je dobrý octový zábal. Nějak jsem přehlídla fakt, že se ocet musí naředit. Mebova jemná kůžička nebyla z intenzity octa přímo nadšená, a tak krom fraktury kotníku měl také popáleniny dokonce třetího stupně.

Nemožnost pohybu, urputná bolest, dostatek volného času a sledování BBC si vybralo svou daň. Meba začal pociťovat první příznaky Covidu-19.

Po sedmi letech společné domácnosti jsem přišla na to, že nevlastníme teploměr. Objednání na Amazonu místo obvyklého doručení do druhého dne slibovalo doručení na Vánoce, a tak zkušenou rukou nematky (matky to jistě umí líp) jsem ho omakala a zjistila, že teplotu nemá, přesto mě vyslal jak Marušku ke dvanácti měsíčkům do zimy. A se slovy Bez ibuprofenu se nevracej! za mnou zabouchl dveře.

Myslím, že cihlu zlata bych byla schopná obstarat rychleji než balení ibuprofenu. Odhodlala jsem se proto k pohádkové lsti a zakoupila růžové multivitamínky pro princezny, přesypala je do plastové lahvičky od ibáče a obě strany byly spokojené. Vzhledem k tomu, že Meba tvrdil, že nemá chuť ani čich, nemohl si všimnout chemicky jahůdkové příchuti, která se po odšroubování víčka rozlila po kuchyni. Nezarazil ho ani vanilkový tělový krém z Avonu, který jsem vydávala za protizánětlivý krém a potírala mu s ním nateklý kotník.

Až chleba ho ujistil, že se mu vrací chuť, protože údajně cítil jeho slanost, což mě moc neudivilo, vzhledem k tomu, že jsem do něj dala místo jedné lžičky soli, lžiček trošku víc, protože jsem při zadělávání těsta krafala na telefonu. Chleba byl tak slanej (a tvrdej), že jsem ho nemohla dát ani psům, jenže v době, kdy balení mouky je nedostatkovým zbožím, mi ho bylo líto vyhodit, a tak jsem ho naservírovala k večeři.

V rámci rekonvalescence si předplatil Disney+ a na pár dnů přestal prudit, protože v závalu animáků, nestíhá číst nejnovější příznaky, kterýma nás zásobují anglické plátky. Teď už se jen modlit, aby Covid nezmutoval, a nemohl ho chytit znovu. Hrozilo by totiž, že jeden z nás už by druhé kolo nemusel přežít.