#Proč jsem odešla?

V listopadu to bude pět let co žiju v Londýně. Spousta lidí se mě ptá proč jsem vlastně odešla do Anglie? Většinou odpovídám jednoduše, chtěla jsem se naučit anglicky. Realita byla ovšem jiná. Když se na to podívám zpětně, je to až úsměvné, ale tehdy jsem se cítila pod psa.

V červnu roku 2012 jsem dodělala bakaláře, ale nedostala jsem se na magisterské studium tam, kam jsem chtěla. Byla jsem celkem ztracená a potácela se od ničeho k ničemu. Ono několika měsíční flákání dá člověku celkem zabrat.

V září jsem už měla celkem depku. Nemohla jsem sehnat slušnou práci, osobní život stál taky za nic. Krátkodobé známosti. Potkávala jsem samé idioty. Přišla jsem si sama, opuštěná a k ničemu. Bydlela jsem s našima, takže jsem byla takové malé velké dítě. Měla jsem dojem, že už nikdy si nenajdu partnera a že do třiceti budu bydlet s našima. Taková česká Bridget Jones. Takže odchod do Anglie byl vlastně takový útěk z reality, nový začátek. Chtěla jsem si dokázat, že něco zvládnu sama. Bez cizí pomoci. A tak jsem si za své úspory koupila jízdenku do Londýna. Ano, čtete správně. Jízdenku. Měla jsem zjištěné, že počáteční náklady budou větší a za nic na světě jsem se nechtěla spoléhat na druhé. Natož kontaktovat naše a prosit, aby mně půjčili peníze. Právě proto jsem musela volit cestu nejmenších nákladů, což v té době byla právě jízdenka. Ne, že bych si v Londýně nepřišla opuštěná a sama. Ne, že by bylo lepší bydlet s deseti chlapama v baráku, co makaj každý den na stavbě, ale o tom zase příště. Máte podobné pocity? A pokoušíte se s nimi bojovat? Nebo se utápíte v depce a litujete sami sebe?

#Londýn #životvlondýně #životvzahraničí