#DEN PRVNÍ - Kočovníci

„A pojedeme jako správní Češi?”

„S ponožkama v sandálech a s igelitkou?”

„Já myslel s těma řízkama!”, nezklamal. Od té doby, co Meba objevil chuť českýho schnitzelu, obaluji řízky takřka s železnou pravidelností každý týden. Pečivo, které normálně nekupujeme, mám rozložené na tácech po celé kuchyni. Suším. Na strouhanku.

---------------

Vydáváme se na cestu. Já, Meba, Monty, dvě kila kuřecích a kilo rybích řízků. Taky s námi jede cuketová polévka, bramborové knedlíky plněné uzeným, thajské kokosové kari, lasagne se sýrem, dvě šišky domácího celozrnného chleba a spoustu dalšího jídla. Ve snaze ušetřit čas, který mně běžně vaření zabírá, jsem navařila dopředu. Je toho tolik, že se můj červený loďák nevejde vedle Montyho klece do kufru auta, a tak ho musíme umístit na zadní sedadla, stejně tak jako Mebovy tašky (podotýkám dvě tašky!) s oblečením. Nechtěla jsem jet jako komedianti, ale jedeme jako komedianti. Táhneme spoustu zbytného, ale i nezbytného harampádí.

Míle ubíhají pod koly naší toyoty, provoz je bez komplikací a dopravních zácep. Po třech hodinách jízdy sjíždíme z dálnice a po pár desítkách minut se ocitáme na okraji městečka Morecambe - naší jediné plánované zastávky.

Auto, ze strachu, že neseženeme jiné parkování,

necháváme hned na prvním parkovišti a do centra se vydáváme pěšky. Již tradičně jdeme na kávu a záchod do Costy a pak se přesouváme na pláž, abychom trochu unavili trhače. Sedáme si na velké bílé balvany a vybalujeme (konečně!) řízky. Monty lítá do vody a zase zpátky k nám na břeh. Pokaždé nás nezapomene osrpchovat chladnými

kapkami Atlantiku. Samozřejmě hyperaktivní je pouze do té doby, než zjistí, že máme něco dobrého. Pak si sedne a čeká jestli neodpadne kus masa. Relaxujeme dvě hodiny. Slunce svítí a ve vzduchu je cítit moře. Taková ta svěží vůně slané vody, která vyvolává dovolenkové pocity a vzpomínky. Každý po svém se snažíme tu atmosféru zachytit a uchovat.

Vstávání v pět ráno a den strávený za volantem začíná být znát. Oči mám vytřeštěné, ve snaze být stále pozorná. Bolest v kříži je chvílemi až nesnesitelná. Snažím si ulevit posunutím sedačky o pár centimetrů dozadu, ale záda povolí pouze na pár minut. Hodinu před cílem naší dnešní cesty musíme opět zastavit. Na pár minut si lehám na louku vedle odpočívadla, abych protáhla zdřevnatělé tělo. Krátká pauza mi pomůže překonat poslední desítky mil a okolo šesté hodiny zastavujeme před naším dovolenkovým domečkem.

Vedle vchodový dveří je umístěný sejf, z kterého po zadání číselného kódu vyzvedáváme klíč k našemu novému bydlení. Odemykáme a z malé chodbičky se ocitneme

rovnou v obýváku, který je propojený s kuchyní. Veškeré

zařízení je sladěné do tónů béžové a čokoládové barvy. Krémový jídlení stůl s židlemi, sedačka, dvě křesílka, televize a menší, ale dostatečně vybavený kuchyňský kout.

Když projdeme okolo šedé lednice, vejdeme do propojovací chodbičky mezi koupelnou, kuchyní a ložnicí. Jedna stěna slouží jako knihovna, dveře napravo vedou do bíle vykachličkované koupelny se sprchovým koutem. Další

dveře vedou do krémově zařízené ložnice, které dominují francouzská okna vedoucí na zahradu, kde na nás k naší radosti čeká stůl s ratanovými křesly. Jsem nadšená a už si živě představuji, jak snídáme typickou britskou (nebo skotskou?) snídani na zahradě zaplavené ranním sluncem. Nápad ihned sděluji Mebovi. Monty lítá po zahradě jako splašený, nadšený ze znovu získané volnosti. Přestože jsme měli spoustu plánů na první odpoledne, zvládneme si pouze vybalit, zajít do krámku koupit nějaká piva a sníst několik řízků. Pak už jdeme ještě za světla spát. Ve Skotsku totiž zapadá slunce až po desáté večer. Jít do postele, když to za okny vypadá jako ve čtyři hodiny odpoledne, je zvláštní. Nezvyknu si na to za celou dobu našeho pobytu.

#skotsko #cestování #letemsvětem #dogfriendly