#DEN DRUHÝ - Nic není nemožné

Po těžkém spánku beze snů se probouzíme do zamračeného skotského rána. Je teprve půl sedmé. Jsem unavená a musím se přemlouvat, abych vůbec vstala z postele. Předpověď hlásila slunečné počasí a místo toho fouká studený vítr a obloha je plná šedých těžkých mračen. Po slunci ani stopy. Meba přesto chce snídat venku a trvá na anglické snídani, ne zcela nadšeně se rozhodnu mu vyhovět.

Rozklepnu na pánev, která se tváří jako teflonová, tři vejce, abych si vzápětí potvrdila, že jako nepřilnavá opravdu jen vypadala. Část vajíček zůstává připečena na dně. Seškrábnu jen žloutky, z bílků nezbyde téměř nic. Mírně pokažená nálada ze zkaženého počasí se nezlepší. Snídáme venku na zahradě, zachumláni do několika mikin. Nadáváme na počasí a upřesňujeme detaily nadcházejícího dne. Plán je jasný - Loch Lomond a Trossachs National park. Národní park plný hor a několika jezer obklopen typickými skotskými vesničkami.

Po sprše je nám ještě větší zima než předtím. Dokořán otevřené francouzké okno vpustilo do ložnice studený vzduch. V očekávání deště a větru někde v horách nad skotskými jezery pro jistotu vrstvíme a vrstvíme. Tílko, triko s dlouhým rukávem, mikina, voděodolná bunda, dvoje teplé ponožky, kdybych sebou měla rukavice, vezmu si pravděpodobně i ty. Kamera, foťák, voda, svačina, pro Mebu řízky (opět), vše sbaleno, vyrážíme směr Loch Katrine.

Jedeme teprve necelou půl hodinku a počasí se rychle mění. Po mracích ani památka. Nebe blankytně modré a bez mráčku. Teploměr v autě ukazuje venkovní teplotu 24 stupňů a mně začíná být trošku teplo. Přeci jen dvoje teplé ponožky, jsou dvoje teplé ponožky. Než dorazíme na parkoviště k Loch Katrine, jsem prakticky vařená ve vlastní šťávě.

„Je možné si vzít loď pouze na cestu zpátky?” ptáme

se pána v modrém obleku za přepážkou na informacích, po podrobném prozkoumání mapky přípevněné na dřevěném informačním stánku.

„Ano, to můžete, ale poslední loď jede v 17:15.”, dodá se silným skotským přízvukem, který mi praští do uší. Skotitotiž nemluví, oni huhlají. Jejich angličtina zní podobně ostravština. Je krátká a navíc velmi huhlavě zmáčklá. Asi

jako když se snažíte vyfouknout nafukovací balónek. Polovinu slov si musím domýšlet a druhou polovinu nerozumím. Pokaždé když někoho slyším mluvit skotskou angličtinou mám chuť říct “Promiňte, mohl byste začít mluvit anglicky, prosím!”. Meba tvrdí, že je neslušné, ptát se Skotů, aby začali mluvit anglicky, ale jejich akcent je víc směšný než náš tvrdý východní přízvuk s ostrým eR. A tak se většinu času jen přiblbě usmívám a občas zachichotám, abych se vzápětí mohla zeptat Meby “co to říkali?”, on tvrdí, že rozumí všechno, ale já vím, že kecá, protože občas se zachichotá jako já a řekne něco mile nesmyslného absolutně od věci.

„Většinou musíte počítat 5-6 hodin na cestu!”, upozorňuje nás ten pán na informacích.

„Chodíme 18 kilometrů za tři hodiny, dvacet už není takový rozdíl!” kasá se Meba. Mapka ukazuje 20 kilometrů, což je údajně 14 mil. Slepě důvěřujeme informacím a ani nás nenapadne si údaje přepočítávat. Pokud by nás to totiž napadlo, zjistili bychom, že 14 mil rozhodně není 20 nýbrž 22 kilometrů, které musíme ujít v terénu a to s převýšením okolo 300 metrů. Chvilku se dohadujeme, co dál. Mebovi se zdá rozumější počkat na loď, převést se na druhou stranu a pak pokračovat pěšky zpátky. Jak je všeobecně známo,

trpělivost nepatří mezi mé nejlepší vlastnosti. A tak s pro mě typickým “včera bylo pozdě” se chci vydat na cestu hned teď!

„Budeš čekat hodinu a půl na loďku?”

„Chceš riskovat, že nám loď ujede a místo dvaceti kilometrů půjdeme čtyřicet?”

„Výzva ne? Nejsme přeci rakouští důchodci!”, ubezpečuji

sebe samu a Mebu zároveň. Ten už raději nic neříká, ví, že když jsem umanutá, nemá smysl se se mnou hádat. Mám zkrátka svou hlavu.

Kéž by se býval hádal. Dojdeme zpátky do auta pro Montyho, Meba odhazuje veškeré svršky, které nepotřebuje a nechává je v autě. Já raději beru vše, co mi přijde pod ruku. Napěchuji náš batoh a vyrážíme. Monty místy poposkakuje a jde bokem, jako krab, jak se těší.

„Tak hodně štěstí a nedělejte příliš mnoho zastávek!”, popřeje nám ten skotský chlapík z informacích, když ho míjíme. Na tváři se mu skví potutelný úsměv. Já však stále věřím, že dvacet kilometrů se dá ujít. Za jak dlouho vlastně? To jsem neřekla! Na cestu máme čtyři a půl hodiny.

První zastávku děláme asi po čtyřech minutách. Rozprostře se nám pohled na Loch Katrin, jehož temně modrá hladina se leskne jak zrcadlo v září poledního slunce. Celkový pohled dotváří listnaté a jehličnaté stromy lemující břeh.

Kdybych bývala byla s českým Pepíkem, ten by řekl: „Co

říkáš tomu panoramatu!” a já bych odpověděla: „Je to

žrádlo!” a on na to: „No a co až budeme nahoře! To teprve budou panoramata.”, ale protože Meba není Čech a nikdy neviděl Ecce Homo Homolka, neřekl nic o panoramatech.

„Kus ráje.”, poznamená a má vlastně pravdu, ale já taky, protože ze shora, to budou teprve panorámata. A tak začíná fotící a točící maraton. Čas strávený focením a točením okolního světa začíná narůstat. Každý výhled, každý pohled, každá pláž lemovaná bílými oblázkovými kamínky je důležitá, a tak než nás napadne, co vlastně vyvádíme, polovina času určená na cestu uplyne bez toho, abychom ušli polovinu vzdálenosti. Co teď? Máme v nohou asi osm kilometrů pouhé dvě hodiny na zbylých dvanáct. Svaly nás pálí z překonávání převýšení. Celá cesta linoucí se podél jezera Loch Katrine je vlastně jen houpačka nahoru a dolů. Máme to vzdát a vrátit se nebo riskovat, že nám loď ujede a budeme muset jít zpátky pěšky. V okolí cesty a jezera není jediná silnice, jediný spoj, který by se dal využít ke zpáteční cestě. Meba je rozhodnutý pokračovat a já nenamítám. Lodní plavba je lákavou odměnou ze chůzi a tak pokračujeme, odhodláni nasadit ostré tempo a dojít do cíle. Naneštěstí dorazíme k místu, kde můstek vede přes kaskádu vodopádů. A tak scházíme dolů, sedáme na kameny uprostřed potoka a voda přepádává okolo nás. Monty si užívá, skáče a potápí se, běhá a pije.

„Ztrácíme čas!”

„To nevadí.”,řekne Meba. Zněl tak sebejistě, že jsem věřila,

že má nějaký náhradní plán. Neměl. Vydáváme se zpět na cestu a ukazatel hlásí pouze čtyři míle do cíle. Mapa, kterou jsme ukořistili v informačním stánku ukazovala mílí šest. A protože je jednoduší věřit a myslet pozitivně,

uchlácholíme se myšlenkou, že nám zbývají pouze čtyři

míle do konce naší tůry. Až když míjíme dům Glenblabla, první a jediný dům, který potkáváme za celou naší cestu, jímá nás podezření, že ukazatel na cestě nebyl správný. Posledních pět kilometrů takřka dobíháme. Píchá mě na boku, bolí mě kolena a lýtka, ramena mám spálená od slunce, přesto ale doklopýtáme do cíle deset minut před odjezdem lodi. Šťastní a žíznivý vypijeme pivo v místním občerstvením takřka na jeden hlt a lodí se vydáváme zpátky přes Loch Katrine na naše parkoviště. Cesta lodí trvá téměř hodinu. Příliš nevnímám povídání kapitána, který se pustil do výkladu tou huhlačtinou. Sedím na lodi a pro změnu se beze spěchu kochám výhledem. Celou dobu chůze jsem toužila pouze po dvou věcech - studeném pivu a skoku do jezera. Kapitán říká, že voda má pouze 4 stupně. Pivo bylo jasná volba, aspoň pro jednou ta správná.

#cestování #skotsko #lochkatrine #jezera #dogfriendly